Alchymista

Krásný příběh o uskutečňování lidského snu a o velké lásce. Autor se zde pokouší ukázat svět, ve kterém již bůh a náboženství nehrají hlavní úlohu, ale základní pravidlo, základní morální pravidlo, totiž nutnost lásky, nutnost milovat se ze světa nevytratila. A proto si člověk člověka váží, váží si i přírody kolem a žije s ní a s druhými lidmi v symbióze. Ideální stav, ale jak ho podepřít, kde je ta opora pro mravní jednání?

Mnozí autoři tohoto dosahují různými způsoby, Coelho takto: za světem (nebo nadsvětem) se nalézá Duše vesmíru. Je to něco, o čem nám více nepoví. Jen to, že jejím základním principem je uskutečňování lásky ke všemu živému. V této Duši se zrcadlí minulost světa, stejně jako přítomnost s budoucností. Do Duše, do všech jeho "prostoročasů" lze nahlédnout. To díky pozorování znamení, jež Duše ve světě zanechává, nebo přímým nahlédnutím prostřednictvím naslouchání svému srdci, které je prostředníkem přímo spojujícím Duši a člověka. Lidské Sny (ve smyslu přání) jsou v posledku "pouhými" přáními, která se zrodila v interakci člověka s Duší. Proto jsou Sny vždy konkrétním člověkem uskutečnitelné, neb vycházejí i z něho a jeho možností. Duše v uskutečňování snů člověku napomáhá, neb štěstím, které člověk dosáhne uskutečněním Snu, sama Duše roste.

To tak zhruba řečeno. Jelikož se v poslední době malínko zabývám čínskou filosofií a vidím zde jisté analogie, rád bych uvedl i právě čínskou koncepci. Budeme překvapeni, kolik toho mají společného. Tak tedy Coelhovu Duši bych přirovnal k základnímu čínskému termínu Tao. Tao znamená Cestu, ale smyslem je to sama podstata světa. Jak o Coelhově Duši tak i o Tao (ostatně i u jinýh autorů např. věc o sobě u Kanta) toho moc říci nemůžeme. Jsou to principy nepoznatelné. Ale nějak se projevují, a proto je můžeme určit. Duše se projevuje láskou, Tao se projevuje harmonizací protikladů. Tao je jednotou protikladů.

Vše v přírodě se řídí principy Tao. Extrémy jsou opouštěny a nastuje zlatá střední cesta harmonie. Jen člověk se těmito principy neřídí. Neb má svůj "rozum". To je ale dle taoistů špatně, neboť si takto sám přivozuje utrpení z nesouladu. Furt mu totiž něco chybí. Dle taoistů se člověk má dívat kolem sebe v přírodě a pozorovat, jak se Tao projevuje (u Coelha pozorování znamení Duše), aby se mohl s ním zharmonizovat a jednat tak v souladu s ním (v souladu s Snem vnuknutým Duší). Tak i hlavní hrdina Coelhova příběhu dosáhl štěstí (harmonie), neb pozoroval znamení a jednal dle nich.

Ovšem aby nevznikl nějaký velký rozdíl mezi Duší a Tao ve smyslu lásky, pak je nutno podotknout, že na čínskou scénu přicházejí neokonfucianisté, kteří si všimli, že Tao a starý konfuciánský výraz Žen (nebo-li humánnost) se projevují úplně stejně. Humánnost byla do té doby spojována s jednáním člověka ve společnosti. Avšak teď se stává Tao a Tao se stává humánností. Obojí je totéž. Tao se projevuje harmonizací a harmonizace je humánností (láskou). Být v souladu s Tao znamená milovat vše živé (tj. nejen druhého člověka) a podporovat všechen život.

Významným motivem Coelhovy knihy je dosažení poznání. To je dosahováno, jak už jsem řekl, nasloucháním hlasu svého srdce. Tedy nikoliv rozumovou spekulací, ale intuicí. I v čínské filosofii je tento motiv velmi důležitý. Podíváme se tentokráte do čínské budhistické školy čchan (japonsky zen). tato škola vznikla syntézou nejlepších myšlenek indického budhismu a čínského taoismu. Dle této filosofie je Tao přítomno ve všem, tedy i v každém z nás. Poznání lze tedy dosáhnout pozorováním procesů v přírodě, ale ještě jednodušeji a rychleji pozorováním sebe sama, svých přirozených reakcí, přirozeného vědomí, nebo-li srdce. Srdce, nebo-li přirozené vědomí je ovšem u normálního člověka zastřeno nepřirozenými žádostmi a obavami, které znemožňují srdci vypovídat o Tao.

Moudrý člověk se tedy snaží očišťovat své srdce od nepřirozena (v čchanovém budhismu meditacemi). Pak prostřednictvím svého srdce naslouchá zákonům Tao a probouzí se. Naslouchání svému srdci jest možno dle čchanu tím, že člověk ne-myslí. Ne-myslet znamená myslet v nemyšlení, nebo-li nechat myšlenky volně plynout, nezasahovat do jejich toku. Jen tak mohou na mysl přijít intuitivní myšlenky. Probuzeným se stane, když dojde přirozeného poznání o podstatě světa. Aby na cestě očišťování a probuzení se netápal v temnotách, potřebuje každý svého Mistra, který své žáky nasměruje tím správným směrem. Tak i hlavní hrdina Coelhovy knihy nachází svého Mistra a s jeho pomocí dojde Poznání. Poznání, které není mimo člověka, ale v jeho nitru.

Jak jsme viděli, filosofie Paula Coelha a čínská filosofie se v mnohém shodují, ať si na první pohled čerpají z odlišné kulturní tradice. Je to však jen první zdání. Neboť základní etické otázky jsou všude na světě stejné (s menšími odlišnostmi). Myslitelé na celém světě si totiž uvědomovali stejnou věc. Nebude-li v lidském společenství vládnout Láska, nebude žádného lidského společenství. Nebude možno lidské soužití. Nebude ani možno soužití s přírodou. Jak ostatně dnes můžeme s hrůzou pozorovat. Naštěstí vždy žili, žijí a určitě budou žít lidé, kteří na to nikdy nezapomenou.