» Jak na klíšťata
Nový článek

Jak na klíšťata

 

Jak se bránit proti malému podlému a nebezpečnému útočníkovi, číhajícímu na nás v trávě podél cest.

Klíště obecné (Ixodes ricinus)

              Tento zákeřný roztoč žije především ve vlhkých oblastech listnatých a smíšených lesů podél řek. Jeho život, trvající až šest let, probíhá ve čtyřech vývojových stádiích. Z vajíček se líhnou asi půlmilimetrové šestinohé světlé larvy, vyšplhají se na stébla trávy a hladově čekají na první krmení, na krev. Tu jim zpravidla poskytne malý hlodavec, ještěrka nebo pták. Klíště se na tělo svého prvního hostitele přichytí přísavnými destičkami a háčky na konci nožiček. Jak ale klíště pozná, že se blíží krmení? Na chodidlech prvního páru nohou má citlivá čidla, zaznamenávající zvýšený obsah vydechovaného oxidu uhličitého ve vzduchu, zvýšenou vlhkost a teplotu, kterou kolem sebe příští hostitel šíří. Po přichycení klíště vyhledá vhodné místo na kůži, kudy vsune do své oběti savý chobotek opatřený zpětnými háčky. Potom už se začne vesele krmit a usnadňuje si to tím, že do rány vypouští sliny zabraňující srážení krve i svědění tohoto místa. Larva saje až 6 dní, plní svá velkokapacitní střeva krví, až se jí z toho nafoukne zadeček. Potom odpadá a skryje se do půdy. Tady proběhne její několikaměsíční proměna v osminohou nymfu, která je již asi 1 milimetr velká. Nymfa šplhá do vyšších pater trav, aby zde číhala na větší kořist než larva. Hostitelem nymf jsou proto menší nebo středně velcí obratlovci. Saje na nich až 7 dní. Napapaná nymfa se znovu vrací do půdy, kde proběhne její závěrečná přeměna v dospělého jedince. Ten je až 4,5 milimetrů velký a útočí i na velké savce. Útočí však pouze samice, samci krev nesají. Svezou se ale s hostitelem také a to za účelem oplodnění samičky. Ta se při krmení dokáže nacpat tak, že zvětší svůj objem až 100 x. Potřebuje k tomu i 14 dní a pak jí čeká nejdůležitější úkol jejího života - kladení vajíček. Klade jich až několik tisíc a potom, po naplnění smyslu svého života, umírá. Během životního cyklu se tak klíště nají nanejvýš třikrát. Jen málo jedinců se však dožije poslední fáze vývoje - dospělosti. Člověka jako hostitele a zdroj potravy napadají všechna tři savá vývojová stádia klíštěte. Nejčastěji si ale na člověku pochutnávají nymfy.

             Klíšťata potřebují ke svému životu vlhkost, aby jejich tělíčka nevyschla, zdržují se proto ve vlhkých oblastech a na hostitele čekají v místech, která je proti vyschnutí chrání, nebo jim umožňují rychlý ústup do vlhka. Nejvýše si troufnou dospělí jedinci, nejvíce odolní proti vyschnutí. Ti číhají ve výšce až do jednoho metru nad povrchem země. Ze stromů, jak se dříve tradovalo, ale klíšťata nepadají. Z důvodu vlhkomilnosti jsou tito roztoči nejaktivnější na jaře a na podzim. Léto je pro ně příliš suché a zima moc studená. Tou dobou jsou schováni v půdě a snaží se přežít sucho a mrazy. Jakmile ale sleze sníh nebo padne první podzimní mlha, lezou nedočkavě do trávy a hladově scanují svými čidly vzduch. Na území České republiky je najdeme i v nadmořských výškách okolo 800 metrů. Jejich hlavní teritoria výskytu jsou ale v okolí středočeských a jihočeských řek.

Klíšťata jsou však nejen nepříjemná, ale i nebezpečná. S jejich slinami, vypouštěnými pod kůži se do těla člověka můžou dostat i viry klíšťové encefalitidy (zánět mozku a mozkových blan) nebo bakterie lymeské borreliózy.

Klíšťová encefalitida

              Jde o onemocnění centrálního nervového systému, které může být pro člověka i smrtelné. Infekci klíšťata získají od svého předchozího hostitele, kterými jsou často třeba hlodavci. Proto je intenzita výskytu infikovaných klíšťat pozitivně ovlivněna například loňským přemnožením hlodavců, mírnou zimou apod. V ohniscích nákazy je infikováno asi 0,5 - 5% klíšťat. Z infikovaných osob onemocní přibližně 30 - 40%. Inkubační doba trvá většinou 7 - 14 dní. V první fázi se onemocnění projeví bolestmi hlavy, horečkami, nevolností, malátností, a bolestmi v kloubech. První fáze trvá asi 14 dní. Druhá fáze nastává po období 8 - 15 denního klidu a projevuje se znovu bolestmi hlavy, zvracením, meningeálními příznaky (tuhost svalstva šíje), poruchami paměti, dezorientací, poruchami spánku, svalovým třesem, závratěmi i obrnou nervů. Při nejtěžších formách nemoci dochází k obrně (7%) a později i k smrti (1%). Pro úspěšné vyléčení nemoci bez trvalých následků je důležité včasné diagnostikování, fyzická aktivita nemocného utlumená na minimum a následná odborná léčba. Jako prevence proti onemocnění je nejúčinnější očkování. Vakcína obsahuje mrtvý, množení neschopný virus encefalitidy, provokující v těle tvorbu protilátek. Po třech očkovacích dávkách je 97% očkovaných chráněno proti infekci na dobu tří let.

Lymeská borrelióza

         Lymeskou borreliózu způsobují bakterie přítomné ve slinách přenášejícího klíštěte. V oblastech nákazy může být přenašečem bakterií borreliózy každé třetí klíště. První příznaky onemocnění se mohou objevit už po několika dnech, ale i týdnech od přisátí klíštěte a jeví se jako pomalu se šířící červená skvrna. Uprostřed zarudlého místa později dochází k blednutí, takže vzniká jakýsi červený prstenec. V dalších stádiích onemocnění se mohou dostavit četné příznaky jako bolesti zad, hlavy, únava, poruchy vidění, mravenčení v končetinách, závratě, nepravidelný srdeční rytmus, poruchy citlivosti a hybnosti nebo ochrnutí lícního nervu. V pozdním stádiu se nemoc projevuje postižením kůže, kloubů a nervového systému. Zasažené srdce se může chovat jako při infarktu myokardu. Nemoc se někdy vrací i po několika letech nebo přetrvává v chronické podobě třeba jako artritida. Pro úspěšnost léčby prováděné antibiotiky je opět důležité včasné odhalení nemoci.

Ochrana proti klíšťatům:

            Pro minimalizaci napadení klíštětem se doporučuje chodit v přírodě oblečen do světlého oděvu s dlouhými rukávy a nohavicemi zastrčenými do bot. Riziko nákazy od infikovaného klíštěte roste s dobou po kterou je na vás klíště přisáté. Proto je dobré se po příchodu z přírody pořádně prohlédnout a objevené členovce rychle odstranit. Klíště se neodstraňuje úplně snadno, o čemž jsme se už asi všichni někdy přesvědčili. Mění se však doporučené způsoby odstraňování. Kdysi populární vytáčení klíšťáka po nebo proti směru hodinových ručiček už se přežilo. Naopak se prý tímto způsobem zvyšuje riziko přetržení klíštěte. Dnes se prosazuje vyviklání nebo pomalé, ale plynulé vytažení. Rovněž mazání sádlem, indulonou a podobně, nemá na klíště žádný vliv. Je ale nutná dobrá dezinfekce například Jodisolem před i po vytažení roztoče. Při manipulaci s klíštětem je velmi důležité držet ho co nejblíže hlavičky, aby nedošlo k jeho přetržení nebo vymáčknutí obsahu zadečku s velkým množstvím původců uvedených nemocí do rány. Pro nebezpečnost obsahu trávícího ústrojí klíštěte je také potřeba dbát na to, abychom se nepotřísnili při rozmačkávání nebo jiné silové manipulaci se zákeřným tvorem. Zásadně se proto klíštěte nedotýkáme holýma rukama, z kůže ho vytahujeme pinzetou a nepálíme ho sirkou. Klíště totiž přitom může explodovat a rozmetané choroboplodné mikroorganismy snadno zasáhnou třeba kůži nebo oční sliznici.

             Pokud se nám klíště při odstraňování přeci jen podaří přetrhnout a hlavička zůstane v pokožce, je dobré přilepit náplastí na toto místo kousek vaty namočené v desinfekci a chvíli tak případné mikrovetřelce v ráně potrápit. Hlavičku potom tělo po čase z kůže samo vypudí.

             Velmi účinnou prevencí je jistě omezení nebo úplné vynechání pobytu v přírodě. Takovou radu však od nás,nemůžete očekávat. Postačí proto, budete-li svou kůži po návratu z divočiny poctivě kontrolovat, klíšťata řádně odstraňovat, můžete se nechat očkovat a s příznaky onemocnění se včas obracet na doktora. Možná je i ochrana repelenty, jejich účinnost je však sporná.

 

YTJiZTI4N2